Elen už měla jeho zlých povídaček dost. Natáhla se a vytáhla mu z pouzdra u pasu jeho vlastní meč. Igor najednou nápadně ztichl a sledoval jen stříbrné ostří, které odráželo paprsky ohně ve zlatých záblescích. Elen si meč chvíli prohlížela, klouzala po něm pohledem nahoru a dolů, přečetla si iniciály, značku, podle které si každý Horal svůj meč poznal, a dlouze se zadívala na znak. Rozvité šlahouny vinné révy se plazily po celé rukojeti a objímaly ji kolem dokola. Znak. Rodový znak. Stejný jako na jejím vlastním meči. Elen zaslzelo oko, když si vzpomněla, co všechno asi tento meč zažil, kolik nevinných lidí zabil... Igor mlčky ležel a strachy ani nedutal. Sledoval každý Elenin pohyb a jeho napětí dostoupilo vrcholu, když mu sestra zajela s mečem k hrudi. „Co to děláš?“ vykoktal zmateně. Najednou nebyl už tak statečný, najednou nebyl pyšný vládce, najednou zahodil veškerou přetvářku a ve tváři se mu rozlil výraz naprostého děsu. Byl si jistý, že udeřila jeho poslední hodinka. „Co dělám?“ opakovala Elen. „Řekla bych, že se mstím,“ pokrčila rameny...